Jako je poslední léta zvykem i letos jsme podnikli tradiční "putko". Když jsme přemýšleli kam pojedeme, tak jednou z variant byla návštěva Tater. Po hledání na internetu jsme se nakonec rozhodli pro inspiraci podle čundru ze stránek Petra Tauchmana (stejný čundr jiný vypravěč Vašek Lopata).
Z Ostravy vyjíždíme 5. 7. v 1:30 rychlíkem Šírava do Štrby. Během čtyřhodinové cesty toho moc nenaspíme, ale zatím s tím nemáme problémy.
Ve Štrbě překvapuji paní v nádražní pokladně desetieurovkou a už to vypadá, že se bude muset vydat ze všech drobných, ale situaci zachraňuje Kirk s pětieurovou bankovnou.
Něco málo po šesté dorážíme na Štrbské pleso, na kterém v tuto dobu není ani živáčka, a dále pokračujeme směr Popradské pleso se Symbolickým cintorínem.
Cestu na Popradské pleso nám zkříží vydatný déšť, který nás a naše věci okamžitě promáčí a zahání nás do chaty na Popradském plese. Když alespoň trochu usycháme, tak si nemůžeme odpustit navštěvu Symbolického cintorínu a pak hned vyrážíme směr Chata pod Rysmi.
Před prvními řetězy, kde Polská rodinka přecenila své síly a odvahu a rozhoduje se dále nepokračovat, se stáváme nedobrovolně nosiči. Předávají nám sklinky se zelím a rajské protlaky a přidáváme si to ke svým dvacetikilovým batohům.
Žabie plesa.
Chata pod Rysmi, kde probíhaly stavební úpravy. Za donesené potraviny dostáváme čaj.
Zde i pořizuji jediný panoramatický snímek z celého putování. A to jsem se na focení tak tešil!
Po cca hodinovém odpočinku a dočerpání energie pokračujeme ve výstupu na Rysy (nejvyšší hora Polska, 2499 m), kde dorážíme cca v 17:00. Počasí nás stále zlobí, takže se nám nenaskýtá obvyklý pohled na Rysy alá horu hroznovitě obsypanou lidmi, ale dostává se nám studeného větru doprovázeného deštěm.
V podobném duchu zdoláváme i složitou cestu dolů po mokré skále s mokrýmy řetězy v prokřehlých rukou.
Mrak ustupuje společně s řetězy a finální sestup je delší a náročnější než jsme si představovali. Na fotce pohled na Czarny Staw pod Rysami a Morskie Oko.
Tma nás zastihne před sestupem na Morskie Oko a rozhodujeme se tedy přenocovat "pod hvězdami".
Ranní pohled na Morskie Oko s chatou PTTK.
K chatě dorážíme kolem sedmé hodiny a sušíme si věci zmoklé po několikerém včerejším zmoknutí. Kolem desáté sem začínají proudit davy turistů, takže se balíme a vycházíme dále.
Cca v polovině cesty na Przedni Staw Polski vidíme, jak se z protějšího pásu hor převalují mraky a v zápětí se přežene drobný deštík.
Krátký odpočinek na schronisku PTTK w Doline Pięciu Stawów Polskich se nakonec díky vytrvalému dešti prodlouží až do druhého dne. (Původní cíl bylo schronisko Murowaniec vzdálené ještě další čtyři hodiny)
Večer jsme se seznámili s několika podobnýma skupinkama jako jsme my (tři dvojice Čechů a jeden Polák). Část večera jsme strávili konzultací svých cest a výměnou poznatků z úseků, které jsme již prošli a zbytek času do večerky (něco kolem 22:30) jsme vyplnili učením se česko-polských slovních jazykolamů (tímto byla pobavena značná část chaty). S večerkou se okamžite rozhostilo ticho, které trvalo do cca 7:30, kdy se začínala chata probouzet k životu.
Po dvou slabých nocích konečně "pohodlné" vyspání na lavicích schroniska. Toto byla naše první zkušenost s pobytem na takové chatě a byli jsme příjemně překvapeni atmosférou předešlého večera.
Co nás ale nepotěšilo byla předpověď počasí.
Venku byla opravdu klemra a po cca půlhodině stoupání po stezce na Zawrat se začal objevovat nově napadnutý sníh. Asi 15 minut od Zawratu jsme zjistili, že stezku na Hladké sedlo jsme již přešli a tudíž jsme se museli vracet (zbytečné metry nahoru a následně dolů). Mraky na chvilku ustoupily a tak jsme si mohli všimnout vinoucí se neznačené stezky v krajině. Po nenáročném výstupu jsme se konečně dostali až na Hladké sedlo (1993 m), čímž jsme opustili Polsko.
Na slovenské straně probíhal sestup v pohodě a s ubývajícími výškovými metry se začalo i z pozvolna oteplovat. Ráz krajiny se měnil z drsných kamenných velehor na nám známější Jeseníky a horská tůra se měnila v procházku. Během sestupu jsem začal mít problém s kolenem (snad natažený vaz nebo zánět z namáhání a chladna), takže jsme se rozhodli nepokračovat na Tri studničky, ale na Podbánské, kde to vypadalo nadějněji na rozumné ubytování.
Tento den byl díky přetrvávajícímu stavu mého kolene ve znamení odpočinku. Takže jsme si udělali jen výlet na Tri studničky s průběžným výhledem na Kriváň, který jsme měli původně zdolat.
Alespoň jsem měl po ceste čas na focení kytiček...
Po návratu z vycházky jsme se přestěhovali z penzionu do karavanu, který nám tu opět domluvili místní.
Zde už nás čekalo jen probuzení, sbalení se a hurá po snídani na autobus směrem Liptovský Mikuláš, kde jsme přesoupili na vlak.
Původně mě mrzelo, že nám počasí nevyšlo na 100%. Na druhou stranu jsme poznali hory v jiném světle a dokázali si, že nejsme úplné bačkory, které se rozklepou před každou bouřkou či trochu nižší teplotě. Každopádně jsem si z tohoto putka odvezl velký respekt před počasím na horách a zkušenost, že v Tatrách slovo léto nic neznamená.